Aktuality

Postní dobu začínáme přijetím popelce: »Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš« (srov. Gen 3,19). Popel na hlavě nás vrací na zem, připomíná nám, že ze země pocházíme a do země se vrátíme. To znamená, že jsme slabí, křehcí a smrtelní. V rámci staletí a tisíciletí jsme pomíjiví a vzhledem k nezměrnosti galaxií a vesmíru jsme titěrní. Jsme prach veškerenstva, avšak Bohem milovaný prach. Pán vzal do rukou náš prach s láskou a vdechl mu život (srov. Gen 2,7). Jsme tedy   drahocenný prach, předurčený žít navždy. Jsme zem, nad níž Bůh rozklenul svoje nebe; prach, obsahující Jeho sny. Jsme naděje Boha, Jeho poklad a Jeho sláva.

Popel nám připomíná trasu našeho života: z prachu do života. Jsme prach, země a hlína, ale necháme-li se ztvárnit Božíma rukama, staneme se divem.  A přece často, zvláště v těžkostech a osamocení, vidíme, že jsme pouze prach! Dodává nám však odvahu Pán, v jehož očích má ta troška, kterou jsme, nekonečnou hodnotu. Odvahu, narodili jsme, abychom byli milováni. Narodili jsme se, abychom byli Božími dětmi.

Drazí bratři a sestry, na začátku čtyřicetidenního půstu vezměme na vědomí, že to není doba určená k zasypávání lidí planými moralismy, nýbrž k uznání toho, že jsme ubohý prach milovaný Bohem. Je to doba milosti, abychom na sobě nechali spočinout laskavý Boží pohled, a takto viděni, změnili svůj život. Jsme na světě, abychom putovali od popela k životu. Nerozmělňujme tedy naději, neobraťme v popel sen, který má o nás Bůh. Nepropadejme rezignaci. Řekneš: „Jak mohu mít důvěru? Svět se kazí, šíří se strach, je tolik zloby, a společnost se odkřesťanšťuje...“. Copak nevěříš, že prach, kterým jsme, může Bůh proměnit ve slávu?

Popelec na hlavě zacloumá myšlenkami, které v ní nosíme. Připomene nám, že my, Boží děti, se v životě nesmíme pachtit za pomíjivým prachem. Z hlavy může do srdce sestoupit otázka: „Pro co žiji?“. Pokud žiji pro pomíjivé věci tohoto světa, obracím se v prach, popírám, co ve mně učinil Bůh. Pokud žiji pouze proto, abych domů přinesl trochu peněz a pobavil se, dosáhnul určité prestiže a kariéry, žiju z prachu. Pokud považuji život za špatný jenom proto, že se na mne nebere dostatečný ohled anebo od druhých nedostávám, co bych si dle mého soudu zasloužil, stále jen zírám do prachu.

Proto na světě nejsme. Máme mnohem větší cenu, žijeme pro něco mnohem většího, totiž abychom realizovali Boží sen, abychom milovali. Popel utkví na našich hlavách, aby v srdcích vzplanul oheň lásky. Jsme totiž občané nebe, a láska k Bohu a k bližnímu je cestovním dokladem pro nebe, je naším pasem. Pozemská dobra, která máme, nám nebudou k ničemu; jsou prachem, který se rozplyne, avšak láska, kterou prokazujeme – v rodině, v práci, v církvi, ve světě – nás zachrání, potrvá navždy.

Popelec, který obdržíme, nám připomíná druhou, opačnou trasu, která vede od života k prachu. Rozhlížíme se kolem a vidíme smrtící prach. Životy obrácené v popel. Trosky, zmar a válku. Životy nepatrných a nepřijatých neviňátek, životy odvržených chudých, životy odepsaných starých lidí. Ustavičně ničíme sami sebe a obracíme se v prach. Kolik jen prachu je v našich vztazích! Pohleďme do svých domovů, rodin: kolik hádek, kolik neschopnosti zamezit konfliktům, kolik námahy stojí žádat za prominutí, odpustit, znovu začít, zatímco se velice lehce dožadujeme svého prostoru a svých práv! Je tolik prachu, který špiní lásku a hyzdí život. I v církvi, domě Božím jsme nechali usadit tolik prachu, prachu zesvětštění.

A podívejme se dovnitř, do srdce: kolikrát jen dusíme Boží oheň popelem pokrytectví! Pokrytectví je špína, jejíž odstranění požaduje Ježíš v dnešním evangeliu. Pán totiž říká, abychom nejenom prokazovali lásku, modlili se a postili, ale také abychom si přitom počínali bez zástěrek, bez obojakosti a bez přetvářky (srov. Mt 6,2.5.16). Kolikrát však něco děláme jenom, abychom dosáhli uznání a udělali dojem; pro svoje ego! Kolikrát jen se prohlašujeme za křesťany a v srdci bez problémů podléháme náklonnostem, které nás zotročují! Kolikrát jen něco jiného kážeme a něco jiného děláme! Kolikrát jen se navenek tváříme jako dobří a ve svém nitru tajíme zášť! Kolik obojakosti máme v srdci... Je to prach, který špiní, popel, který dusí plamen lásky.

Potřebujeme očistit z prachu, který spočinul v našem srdci. Jak? Pomůže nám pronikavá pobídka svatého Pavla z druhého čtení: »Smiřte se s Bohem!« Pavel nás nežádá, nýbrž úpěnlivě prosí: »Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem« (2 Kor 5,20). My říkáme: „Smiřte se s Bohem!“. On však používá trpného rodu: nechte se smířit. Svatost totiž není naše činnost, nýbrž milost! Sami nedovedeme setřít prach, který špiní naše srdce. Jedině Ježíš, který zná a miluje naše srdce, je může uzdravit. Postní doba je časem uzdravení.

Co tedy dělat? Cestou k Velikonocům můžeme jít dvojí cestou: první vede od prachu k životu, od našeho křehkého lidství k tomu Ježíšovu, kterým nás uzdravuje. Můžeme stanout před Ukřižovaným, pobýt tam, dívat se a opakovat: „Ježíši, ty mne miluješ, proměň mne... Ježíši, ty mne miluješ, proměň mne...“ A když přijmeme Jeho lásku, před níž se rozpláčeme, následuje druhý krok, abychom nespadli z života do prachu. Jdeme si pro Boží odpuštění ve zpovědi, protože tam plamen Boží lásky pohltí popel našeho hříchu. Objetí Otce ve zpovědi nás obnoví uvnitř, očistí naše srdce. Nechme se smířit, abychom žili jako milované děti, jako hříšníci, kterým se dostalo odpuštění, jako uzdravení nemocní, jako doprovázení pocestní. Dejme se milovat, abychom milovali. Nechejme se pozvednout, abychom šli k cíli, k Velikonocům. A s radostí objevíme, že Bůh nás z našeho popela vzkřísí.

Přeložil Milan Glaser

převzato z https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30691

V evangeliu (Mt 2,1-12) jsme slyšeli, jak mudrci vyjevují svůj úmysl: »Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit« (Mt 2,1-12). Klanění je cílem jejich cesty, cílem jejich pouti. A skutečně, když přišli do Betléma, »spatřili dítě s jeho matkou, padli na zem a klaněli se mu« (v.11). Ztratíme-li smysl pro klanění, ztratíme směr křesťanského života, který vede k Pánu, nikoli k nám. To je riziko, před nímž nás varuje evangelium, jež nám vedle mudrců ukazuje také osoby, které se nedovedou klanět.

Především je to král Herodes, který používá sloveso poklonit se zavádějícím způsobem. Žádá totiž mudrce, aby jej informovali o místě, kde se Dítě nachází, »abych se mu – jak říká – také přišel poklonit« (v.8). Herodes se však klaněl pouze sobě a proto se lží chtěl zbavit Dítěte. Čemu nás to učí? Že pokud se člověk neklaní Bohu, klaní se svému já. I křesťanský život, pokud se  neklaní Pánu, může být zdvořilým způsobem, jak se utvrzovat ve svojí znamenitosti. Takoví křesťané nedovedou adorovat, neumějí se modlit klaněním. Existuje vážné nebezpečí sloužit si Bohem a nesloužit Bohu. Kolikrát jen jsme zájmy evangelia zaměnili za ty svoje, kolikrát jen jsme svoji pohodlnost zastírali svojí zbožností, kolikrát jen jsme Boží moc, spočívající ve službě druhým, směšovali se světskou mocí, která slouží sama sobě!

Kromě Heroda jsou v evangeliu další osoby, které se nedovedou klanět: velekněží a učitelé lidu. Ukazují Herodovi s maximální přesností místo, kde se má narodit Mesiáš, tedy v Betlémě v Judsku (srov. v. 5). Znají proroctví a přesně je citují. Velcí teologové vědí, kam jít, ale nejdou tam. I z toho si můžeme vzít poučení. V křesťanském životě nestačí vědět. Není možné poznat Boha, aniž bychom vyšli ze sebe, setkali se a klaněli. Teologie a pastorační výkonnost jsou málo nebo nejsou vůbec platné, pokud se nepokleká a nejedná, jako to činili mudrcové, kteří nebyli jen rozvážnými organizátory cesty, nýbrž putovali a klaněli se. Klanění vyjevuje, že víra není pouhý souhrn krásných nauk, nýbrž vztah lásky k živé Osobě. Ve vztahu k Ježíši poznáváme Jeho tvář. Klaněním objevíme, že křesťanský život je milostný příběh, kde nestačí jen správné ideje, nýbrž je zapotřebí  klást na první místo Boha, jako to činí zamilovaný s osobou, kterou miluje. Taková má být církev, totiž zamilovaná ctitelka svého Ženicha Ježíše.

Na začátku roku znovu objevme klanění (adoraci) jako požadavek víry. Pokud budeme poklekat před Ježíšem, přemůžeme pokušení jít si každý svou vlastní cestou. Klanění je totiž exodem z toho největšího otroctví, kterým je otročení sobě. Klanět se znamená klást do středu Pána, abychom se nesoustředili na sebe. Znamená to dát věcem správný řád a ponechat Bohu první místo. Klanět se znamená upřednostňovat Boží plány před svým časem, svými právy a svým prostorem. Znamená to osvojit si učení Písma: »Pánu, svému Bohu se budeš klanět« (Mt 4,10). Klanět se svému Bohu znamená vnímat vzájemnou sounáležitost s Bohem. Znamená „tykat“ ve svém nitru Bohu, svěřovat Mu život tím, že Mu dovolujeme, aby vstupoval do našich životů. Znamená to nechávat Jeho útěchu sestupovat na svět. Klanět se znamená objevit, že k modlitbě stačí říkat: »Pán můj a Bůh můj!« (Jan 20,28) a nechávat se prostoupit Jeho vlídností.

Klanět se znamená setkávat se s Ježíšem bez seznamu požadavků, ale s jediným přáním, totiž přebývat s Ním. Znamená to objevit, že radost a pokoj rostou chválou a díkůvzdáním. Když se klaníme umožňujeme Ježíši, aby nás uzdravil a změnil. Adorací dáváme Pánu možnost, aby nás proměnil Svojí láskou, osvítil naše temnoty, dal nám sílu ve slabosti a odvahu ve zkouškách. Klanět se znamená jít k podstatě. Je to cesta k podrobení se detoxikaci od spousty zbytečností a závislostí, jež umrtvují srdce a ohlupují mysl. Osvojujeme si klanění, když se odmítáme klanět tomu, čemu se klanět nemáme: bůžku peněz, bůžku konzumu, bůžku rozkoše, bůžku úspěchu a svému já povýšenému na bůžka. Klanět se znamená umenšit se před tváří Nejvyššího, abychom před Ním objevili, že život je veliký nikoli jměním, nýbrž milováním. Klanění je opětovný objev, že jsme bratři a sestry tváří v tvář mysteriu lásky, jež přemáhá každý odstup; je to čerpání dobra u pramene a nalezení odvahy sbližovat se s druhými v blízkém Bohu. Klanět se znamená umět mlčet před božským Slovem, abychom se naučili říkat slova, která nezraňují, nýbrž těší.

Klanění je gestem lásky, jež mění život. Je to počínání mudrců, kteří přinášejí Pánu zlato, aby mu řekli, že nic není cennější než On; darují kadidlo, aby mu sdělili, že pouze s Ním se náš  život povznáší; podávají myrhu, kterou se pomazávala raněná a zdeptaná těla, aby slíbili Ježíši, že budou oporou svému trpícímu a marginalizovanému bližnímu, protože v něm je On. Obvykle se umíme modlit, kdy Pána o něco prosíme nebo za něco děkujeme, ale církev musí sahat ještě dále a modlit se klaněním, musíme pokročit v adoraci. Je to moudrost, kterou je třeba denně se učit. Modlit se klaněním, modlit se adorací.

Drazí bratři a sestry, každý z nás se může dnes ptát: „Jsem křesťanem, který se klaní?“ Mnozí křesťané, kteří přistupují k modlitbě, se neumějí klanět (adorovat). Položme si tuto otázku: Nacházíme čas na adoraci během dne a dáváme prostor adoraci ve svých společenstvích? Je na nás, abychom jako církev uskutečňovali slova, která jsme dnes recitovali v Žalmu: »Budou se ti, Hospodine, klanět všechny národy země«. Adorací objevíme smysl svojí cesty jako mudrci. A jako oni zakusíme »nevýslovnou radost« (Mt 2,10).

Přeložil Milan Glaser

prevzato z https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30528